Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
o úspěchu běžek švédského Krále Sixtena Jernberga
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 23.3.2015 (07:23:15)

SIXTEN JERNBERG

 

☼     6.2.1929    LIMA, SVERIGE              ۞       14.7.2012   MORA, SVERIGE

 

 

Tyrolská metropole Innsbruck se 5. února 1964 již pomalu a jistě loučila s účastníky olympijských přeborů, kteří absolvovali nenucené dostaveníčko pod alpskými velikány v zápolení o olympijské medaile. Diváci projevovali nelíčený obdiv v uplynulých hodinách ze čtyřnásobné vítězky rychlobruslařských soutěží Lydie Skoblikovové z Ruska, bouřlivé ovace přichystali i svému mazlíčkovi Egonu Zimmermannovi, nejrychlejšímu šampiónovi na svazích Patscherkofelu ve sjezdu. S napětím bylo očekáváno i finále hokejového zápolení. Do skončení lyžařské části her však scházel ještě jeden závod, jenž tradičně poutá pozornost publika – běh na padesát kilometrů. Disciplína s vojenskou kázní, která svou délkou a dramatičností má snad jedinou obstojnou obdobu – v maratónském běhu atletů.

 

Největšími kandidáty prvenství na této víc než jen náročné trati byli především dva finští chlapíci Kalevi Hämäläinen, obhájce olympijského zlata ze Squaw Valley, Kalifornie, USA a usměvavý celník Eero æro Mäntyranta. Až do pětatřicátého kilometru také všechno vycházelo podle papírových předpokladů. Hämäläinen dlouho vedl a nikdo ze soupeřů se k němu ani nepřibližoval. Na desátém kilometru vedl o náskok čtrnácti sekund, na pětadvacátém již dosáhl padesátisekundového náskoku. V tu chvíli asi jen hrstka zasvěcenců tušila dramatický zvrat na závěr. Švéd Sixten Jernberg se dosud držel v pozadí, své tempo však neustále nabíral na obrátkách, otáčkách, účincích velké hry. Na pětatřicátém kilometru ho dělilo od vedoucího Hämäläinena dvacet sekund. Posledních patnáct kilometrů pak přineslo osudný zvrat, který se odehrával před zraky desetitisíců diváků, lemujících trať v Seefeldu. Fin, ještě před několika minutami suvérenně běžící vstříc svému vítězství, náhle jakoby stál na místě. Prožíval hlubokou vnitřní krizi a propadal se čím dál víc do druhé desítky závodního pole. Posléze doběhl zcela vyčerpán na šestnáctém místě. Nevydržel vysoce nasazenou laťku tempa, které si sám sebevědomě naordinoval. Zklamal i Mäntyranta, jemuž se nesplnil sen o třetí zlaté medaili. Měl už totiž v kapse dvě za 15 a 30 km. Tím třetím skautem junákem vzadu, který se nakonec chechtal na celé kolo od ucha k uchu víc než drze se uculující, byl právě Švéd Jernberg. Jeho strhujícímu sportovnímu vystoupení neodolal ve finiši nikdo. Zvítězil s přehledem s víc než minutovým náskokem před dalším ledoborcem ze země Tří korunek Rönnlundem. Sympatický Seveřan ve sněhobílém dresu si tak dal ten nejlepší dárek ke svým jubilejním pětatřicátinám, oslavovaným o den déle.

 

Ohlas vítězství tohoto zástupce dřevařské firmy z městečka Limy na severozápadě Švédska byl ohromný. Doma nestíhala jeho ženuška Kristina Kirstin spolu se šestiletým synkem Bo Korstenem a jen několikaměsíčním miminkem dcerou Annetou přijímat gratulaci jednu za druhou. Nechybělo mezi nimi ani blahopřání samotného švédského krále. Bylo to vítězství vůle, rychlosti, vytrvalosti a příkladné životosprávy. Zlatá medaile, jež překvapila i ty nejzasvěcenější lyžařské experty. Už proto, že s Jernbergovou účastí se v Innsbrucku tehdy vlastně ani příliš nepočítalo. O jeho odchodu z vrcholné scény se hovořilo už dávno po světovém šampionátu v Zakopaném 1962. Možná, že na tom bylo i něco té příslovečné pravdy. Svým dílem k tomu přispěl i pokles formy tohoto borce a jeho určité náznaky v rozhovorech s novináři. Nicméně, o dva roky později stál Sixten Jernberg v Innsbrucku znova na startu lyžařského (extempore) maratónu. Jak to dopadlo, jste si po letech mohli zapátrat v paměti.

 

„Je to můj největší životní úspěch,“ prohlásil šťastný vítěz v cíli prvním gratulantům. „Teď už mohu definitivně odejít někam stranou na odpočinek.“

 

Sixten Jernberg také skutečně po svém triumfu na 50 km v Innsbrucku (v nejlepším se má sportu nechat) zanechal své závodní kariéry a věnoval se prospěšně svému obchodu. Jeho jméno je však dnes v každé významné sportovní encyklopedii plným právem oslavováno. Vždyť „král lyží“, jak se mu po jedno celé desetiletí na běžeckých tratích ve světě titulovalo, nechyběl od roku 1954 prakticky na žádné významné světové soutěži. Ve své sbírce měl bohatou plejádu zlatých, stříbrných i bronzových medailí nastřádaných z mistrovství světa i z olympijských her.

 

Sixten Jernberg se narodil 6. února 1929 v městečku Lima. V kraji plném vůní lesů s kulisami drsné, nicméně překrásné přírody. Chtít po klukovi z této lokality Skandinávie, aby se věnoval třeba snad veslařině nebo primitivně klausovskému tenisu, je nejspíš pošetilým přáním pokrytce. Všichni pořádní kluci v tomto regionu mají nejblíž k lyžím a také k hokeji, neboť sníh pokrývá tuto oblast po celých osm měsíců v roce, ne-li ještě o něco déle. Toto životní prostředí také Sixtena přirozenou cestou formovalo. Od útlého mládí trávil v lese každou volnou chvíli, samozřejmě na lyžích. Časté spanilé jízdy nekonečným lesním údolím byly i první tréninkovou zátěží budoucího skvělého běžce. Tady, ve svérázné seveřanské přírodě, našel Sixten Jernberg i své nespanilé povolání dřevorubce, se svaly a údy, které ho musejí poslouchat, chce-li obstát jako lamželezo. Řemeslo, které se zde dědí z otce na syna. Otec Jernberg nejenže zasvěcoval syna do tajů svého oboru, navíc mu nechal udělat i pořádné lyže. Šlo o rozhodnutí ryze z praktických důvodů.

 

Rodinnou chalupu Jernbergů dělila od dřevařského podniku vzdálenost patnácti kilometrů. A tak osmnáctiletý potomek slavného rodu Jernbergů upaloval denně do práce na lyžích jako neohrožený druh v přírodě. Tak tomu bylo minimálně šest měsíců v roce. Nestěžoval si na nic. Dřina a námaha mu nedělaly zle. Spíš je ještě vyhledával.

 

V roce 1949, kdy mu bylo dvacet let, vyhral oblastní přebory. Tehdy se začaly psát bohaté a úspěšné kapitoly lyžařské kariéry švédského reprezentanta. Od prvních okamžiků, kdy tento sport začal Sixten Jernberg brát vážně, spoléhal především sám na sebe. Tréninkové metody neuznával a razil krédo, že trenérem by měl být každý sám sobě. Profesionální trenér, jak později nejednou Jernberg připomínal, může závodníka jen do určité míry nasměrovat.

 

Pro samotného Jernberga byl nejlepším receptem k získání optimální formy bejka každodenní neúprosný trénink na běžkách do každého počasí, nebo třeba jen obyčejná procházka po lese na čerstvém vzduchu. A s ní pak mohl absolvovat i tu nejnáročnější padesátikilometrovou vzdálenost jako don své túry.

 

Do podvědomí švédské sportovní veřejnosti se Sixten Jernberg dostal při světovém lyžařském šampionátu v roce 1954 doma ve Falunu. Bylo to období, kdy se švédským lyžařům na mezinárodním fóru příliš nedařilo. Zejména zimní olympijské hry v roce 1952 v Oslo byly pro reprezentanty Tří korunek obšírnou osíračkou. Země, která získávala na světových šampionátech a olympiádách zlaté medaile jako na běžícím pásu, se v norské metropoli musela spokojit jen s jednou bronzovou plackou za štafetu. Generační problém se dostavil v nejméně vhodnou dobu.

 

Falun 1954 měl být znovuzrozením švédské reprezentace. Leč nebyl. Pořadatelům nezůstala jediná zlatá medaile. Částečné uspokojení přinesla pouze štafeta na 4 x 10 km. V ní vybojovalo švédské kvarteto bronz. A právě v tomto závodě na sebe poprvé výrazněji upozornil mladíček mlátíček Sixten Jernberg. Jeho umístění v individuálních disciplínách nebylo nikterak převratné. Na patnáctikilometrové trati obsadil sedmou pozici, na 30 km čtvrté pořadí a v lyžařském maratónu byl dokonce až dvanáctý. Ve štafetě se však rozhodujícím manévrem podílel na bronzové příčce svého týmu. Doslova okouzlil přítomné a duchapřítomné diváky svou našláplou bojovností.

 

Svým dobrým vystoupením ve Falunu si pak Jernberg definitivně obhájil místo ve švédské reprezentaci. I když v polovině padesátých let nebyla termínová listina ještě tak natřískaná, jako tomu bývá nyní, závodů po Evropě přibývalo. Účast na nich byla podmínkou, pokud chtěl Jernberg jít výkonnostně rapidně nahoru. To se však z pochopitelných motivů nelíbilo zaměstnavateli. Jernberg musel na každý závod čerpat nějakou tu dovolenou. Ovšem mělo to i své výhody. S rostoucí popularitou Jernberg nepropagoval v zahraničí pouze Švédsko, ale i své rodné město a koneckonců i svou firmu. A to mu pomohlo i v nejvyšší nouzi. Před zimními olympijskými hrami v Cortině d´Ampezzo v roce 1956 nemohl Jernberg odjet na soustředění švédských lyžařů. Z prozaického důvodu – neměl žádnou dovolenou. V hodině dvanácté však do děje zasáhl starosta Limy, velký lyžařský příznivec, který osobně promluvil s ředitelem dřevařských závodů. A výsledkem jejich jednání byla neplacená dovolená „pro známého propagátora města“, jak se nechal slyšet podnikavý starosta. Spokojený byl nakonec i Jernbergův zaměstnavatel. Dostal od starosty příslib nových zakázek.

 

Do Cortiny, srdce italských Dolomit, přijel Jernberg v naprosté tichosti a ani před samotnými závody se nějak zvlášť neprojevoval na veřejnosti. Dával raději přednost klidu okolních lesů. Právě tak, jak to uměl doma ve Švédsku, a jak to bylo pro něho typické. Na ZOH byl přihlášen do všech tří disciplín a počítalo se s ním samozřejmě i ve štafetě. Ačkoliv pořadatelé tehdy zápolili s akutním nedostatkem sněhu, byla to ve známém lyžařském středisku nejkvalitnější lyžařská soutěž a přehlídka talentů, jaká se kdy uskutečnila.

 

Zahajovací lyžařskou soutěží byla třicítka. Start vyšel Sixtenovi nejlépe ze všech přihlášených talentů. Po třetině závodu vedl s převahou. Pak ho ovšem předhonil skandinávský soupeř Hakulinen z Finska a ten již svou šanci nepustil. Jernberg skončil s půlminutovou ztrátou na druhém místě.

 

I na poloviční dráze patřil Jernberg ke zlatým želízkům v ohni a jeho jméno dominovalo nejčastěji mezi kandidáty na některou z medailí. Stadio della Neve sledoval tenkrát s pusou dokořán triumf norského plachťáka Hallgeira Brendena, který vedl prakticky od startu do cíle. Na Jernberga čekala opět stříbrná medaile. Zlatá mu v obou případech unikla jen o nepatrný časový vlásek.

 

Zbývala již jen poslední příležitost v individuálních soutěžích – v lyžařském maratónu na 50 km. Pořadatelé připravili start už na osmou hodinu ranní. Na startu se za krutého mrazu – 20°C sešlo 33 nejodvážnějších otužilců z 12 zemí. Náročný kopcovitý terén a nepříjemné povětrnostní vlivy nutily premianty ze sebe vydat poslední zbytky sil. Už první polovina závodu naznačila, že padesátka bude duelem dvojice Hakulinen–Jernberg. Po prvních deseti kilometrech měl Sixten minutový náskok před svým velkým finským soupeřem. Každý z přítomných Jernbergovi vítězství přál pro jeho nezlomnou bojovnost, skromné vystupování a také proto, aby už konečně prorazil pech po dvou stříbrných medailích. Nasadil opravdu nelítostně strhující tempo a stále ho stupňoval. Hakulinen však byl známý svým rychlým závěrem. Tentokrát se historie z předchozích měření sil již neopakovala. Po dvou stříbrných se Jernberg dočkal i té nejcennější a to v nejtěžší disciplíně. Novináři přispěchali za čerstvým olympijským vítězem s dotazy na recept, jak dosáhnout tak skvělého výsledku. Uspokojivé odpovědi se však nedočkali.

 

„Stovky kilometrů naběhaných v lese, bez odborného tréninku.“ To byla slova vítěze padesátikilometrového závodu. „Běh na lyžích jsem si prostě zamiloval. Mohu jet lesem hodinu, dvě, tři, stále se mám na co dívat. Jsem unavený, propocený, ale pokaždé šťastný…“

 

Do sbírky medailí z cortinské olympiády mu chyběla ještě bronzová medaile. A tu, jako na zavolanou, obhájil coby finišman štafety.

 

Po návratu z Cortiny nebyl na nějaké oslavy čas. Už za pár týdnů začala příprava na novou sezónu a veškeré snažení směřovalo k nejbližšímu cíli – MS 1958 v Lahti. Účastníky světového šampionátu přivítal nově zbudovaný stadión, do jehož ochozů se semklo až 100 000 diváků. Jernbergovi bylo v té době devětadvacet let. Lyžařský svět ho již uznával jako jedničku, a byl zvědavý na jeho výkony dva roky po Cortině. Jernberg samozřejmě nechyběl na žádném závodě. V Lahti se tak trochu opakovala situace z olympijských her. Patnáctka ani třicítka Jernbergovi nesedla podle jeho představ. Na delší z obou tratí byli lepší Kalevi Hämäläinen a Pavel Kolčin z Ruska. Na „sprinterské“ trati skončil dokonce až na čtvrtém místě. Takové umístění až za vedením 3 nejlepších tahounů je to nejméně populární. Za dalších 24 hodin byly na programu štafety. Překvapivé rozhodnutí vedení švédské výpravy znělo: „Jernberg poběží na prvním úseku!“

 

Nečekaný taktický manévr vyšel na sto procent a jedno procento rezerv! Jernberg přiběhl po deseti kilometrech na stadión s dostatečně velkým náskokem před nejvážnějšími soupeři z Ruska a Finska. Na zbývajících třech úsecích Jernbergovi kamarádi náskok udrželi, navzdory mohutnému finiši ruské štafety.

 

V neděli 9. března čekal na lyžaře tradičně zlatý hřeb programu – běh na 50 km. O obrovském zájmu diváků svědčil nejlépe 90 000 dav na stadiónu. Jernberg měl konkurenci dalších 46 závodníků. Hned za ním uháněl jeho „věčný“ rival Hakulinen a zakrátko předešel i mistra Sixtena. Minimální náskok si udržoval po dvě třetiny závodu. Deset kilometrů před cílem, kdy závodníci opět projížděli stadiónem, už vedl opět Švéd. A Jernberg nebyl z těch, který by tuto výhodu lacině pustil z ruky. Rozloučil se s Lahti druhou zlatou medailí. Padesátikilometrová štreka se pro něho stávala pomalu zaslíbenou.

 

V roce 1960 se na rozhraní dvou amerických států Kalifornie a Nevady ve Squaw Valley sešla světová běžecká elita na v pořadí osmých zimních olympijských hrách.

 

Nad Jernbergovou účastí v „Údolí žen“ dlouho visel otazník. Někteří funkcionáři švédského lyžařského svazu mu vyčetli, že víc cestuje za obchodem, než trénuje poctivé km do těla. Prohlašovali, že je ve svých jednatřiceti letech už příliš starý pes na to, aby pomýšlel na některou z předních pozic. Pádnou odpověď těm, kteří nad ním před odjezdem za oceán už lámali hůl, nadělil Jernberg už v úvodním závodě na 30 km. Nadiktoval opět vysoké tempo a v podstatě nedal během necelých dvou hodin svým rivalům žádnou naději. Zvítězil s třináctisekundovým náskokem před svým krajanem Rämgardem.

 

Na celkově kladně hodnoceném koncertu „veterána“ bílé stopy ve Squaw Valley nezměnil ani pád těsně před cílem závodu na 15 km, který ho připravil o druhou zlatou a ani páté místo na 50 km.

 

Proto také hlasy, odmítající jeho start na světovém šampionátu 1962 v Zakopaném, byly jen ojedinělé, přestože Jernberg krátce předtím dovršil již „Kristova léta“.

 

Před samotným šampionátem ve známém polském zimním středisku vše probíhalo obdobně jako v minulých letech. Jernberg o sobě nedával příliš vědět. Před MS se zúčastnil jen několika bezvýznamných závodů a připravoval se opět svým typickým způsobem. Pravdou je, že o Jernbergovi nebylo příliš slyšet ani po závodech na 15 a 30 km už v Zakopaném. Na patnáctku se vůbec nepřihlásil a na dvojnásobné trati doběhl až na desátém místě. Jeho chvíle však přece jen přišla. Nejprve ve štafetě. Jernberg běžel na třetím úseku a jako již několikrát v minulosti se pozornost soustředila na souboj dvou severských kvartet Švédska a Finska. Na Pesonena najel Jernberg po pěti kilometrech sto metrů a do cíle náskok natáhl až na půl minuty. A to nakonec posunulo Tre kronor na nejvyšší stupínek jištěný zlatou medailí.

 

A Sixten Jernberg přichystal všem ještě jednu „laskominu“ na závěr. S jistotou jemu vlastní zvítězil opět ve „své“ disciplíně – v běhu na 50 km. Tam, kde ostatní potřebovali 2–3 kroky zabrat, on se vezl. Jeho vítězství bylo naprosto jednoznačné. Na trati mu 200 000 diváků bouřlivě aplaudovalo za tak krásné zážitky. Potom už přišlo triumfální rozloučení Jernberga v rakouském Innsbrucku, o němž jste si mohli udělat svůj obrázek technicolor.

 

Sixten Jernberg byl bezpochyby nejlepším lyžařem–běžcem v historii. Ze světových kolbišť ZOH, MS si přivezl osm zlatých, tři stříbrné a čtyři bronzové medaile.

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + tři ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter